Svou touhou Heim ins Reich způsobili sudetští Němci takovou lavinu událostí a neštěstí, že by to měli uznat a odčinit, a ne klást další nehorázné požadavky

Naše rodina žila do roku 1935 ve Velemíně, okres Litoměřice, pak přímo v Litoměřicích. Žili jsme tenkrát s Němci v míru a pokoji při vzájemném respektování. Až teprve Henlein začal rozbroje. Svou touhou „Heim ins Reich“ způsobili sudetští Němci takovou lavinu událostí a neštěstí, že by to měli uznat a odčinit, a ne klást další nehorázné požadavky. Hospodařili jsme na cca 23 ha půdy, pak jsme pro otcovu nemoc pole pronajali a odstěhovali se do Litoměřic. Otec při mobilizaci narukoval a my jsme posledním vojenským náklaďákem před záborem odstěhovali nejnutnější věci do Terezína.

Naši rodinu sudeťáci fyzicky nenapadli. Bylo nám však jasné, že chceme–li dále chodit do českých škol, musíme pryč. Odjeli jsme přes řeku do Terezína, tam jsme byli zprvu ubytování v kasárnách v obrovské místnosti, kde byly rodiny odděleny pouze skříněmi; klosety byly společné s vojáky. Později jsme dostali přidělené podkroví, kde byly štěnice, pak kuchyň a pokoj v přízemí a ložnici v 1. patře.

V důsledku záboru Terezína pro židovské ghetto jsme se stěhovali do Brňan, kde rodiče zůstali do konce války. Přitom jsme měli stále někde uskladněný nábytek, stále se něco ztrácelo a věci se ničily. Ve válce jsme žádný výtěžek ze statku nedostávali a tak otec, který měl těžkou srdeční chorobu, žil s matkou z úspor.